Vrána a liška

Na vysokém dubě, sýrec držíc v hubě, paní vrána seděla, sýr ten snísti hleděla. V tom jej liška ucítivši, honem z doupy běžela a se k vráně přiblíživši, tuto řeč jí držela: »Jak jsi pěkná, sestro zlatá, jak jsi všecka pěkňounká! žlutá, modrá, kropenatá, červená a bělounká! Kdybys hlas jak peří měla, věz, to bych ti věřit chtěla, žes ty nejpěknější ptáček v lesích nasich ohniváček.« Vrána, jíž ta marná chvála pravdivou se býti zdála, chutě zazpívati chtěci, sýrec z huby pustila, jejžto liška uchopěci, takto k vráně pravila: »Ne tvůj, bloude, hlas a peří, ale sýr mi libě voní! Pochlebníku kdo со věří, věz, ze pozdě bycha honí; podruhé ty, majíc syra, střez se lišky hůř než výra!«