O vorlu, hlemejždi a vráně

Kdož opatřen jest a sebou bezpečen, ten se vystříhej, aby mu skrze zlou radu uškozeno nebylo. O tom Ezop mluví takto:

Vorel pochytil hlemejždě velikého, a nohou ho sobě drže, vyletěl s ním vysoko do povětří. Však hlemejžď tak se do své škořepiny vtáhl že mu vorel nemohl nic uškoditi, ani ho z ní vytáhnouti. Tu potkavši jej vrána, pochlebovala mu, řkouci: "I cos velmi dobrou věc uhonil, ale, leč ji rozbiješ, jísti jí nebudeš, a daremní tvá práce bude." Ihned vorel připověděl vráně kus toho lovu, aby mu k tomu radila. Vrána jemu takovou radu dala, řkouci: "Leť nahoru až k nebi, a pust jej na velikej kámen, a škořepina aneb ten žabinec jeho se rozrazí, a tak před sebou pokrm ležeti uhlédáme a s veselím se poživíme."

Skrze tu lstivou radu této vrány zkažen jest hlemejžď a orlovi s vranou pokrmem učiněn, ačkoli od přirození domkem a přepevnou škořepinou opatřen jest.