O vlku aneb psu a o jehněti

Dobrotivost, ta právě otce i matku činí i přátelskou dověrnost dětem, a ne samo porození aneb zplození. To z této básně poznati budeme moci.

Jehňátko přidrželo se koz. I přišed k němu pes, řekl: "Což ty tu děláš? Však tvé mateře zde není." A okázal mu daleko na poli, že by tam mátě jeho s jinejmi ovcemi byla. K tomu řeklo jehňátko: "Já té mateře nehledám, kteráž mne počala anebo devět měsíců v životě svém nosila a mne na světlo vynesla, ale to pravím, že tato koza právě jest mátě má, kterážto krmí mne a své výmě k požívání dávajíci chová, svým vlastním dětem utrhujíc, abych já tím více mléka mělo." Pes opět řekl k jehněti: "Však jest to tvá pravá mátě, kteráž tebe porodila." Odpovědělo jehňátko: "Pravda jest, což pravíš, ale však jest slušné, a od přirození to dopuštěno, aby dítě, v bezpečném místě poručené, právem narozeno bylo. Však tomu rozumějíc mátě má, že dítě její toliko ovčáku k střižení a k dojení a řezníku k zabití užitečné by bylo, protož mě ona sem dala, kdež bych v rozkoši se chovalo bez střižení, abych bezpečnější sebou mezi kozly a kozami bylo, nežli tam u ovcí a u mateře, kteráž mne nosila a porodila. Protož odejdi, nebť tebe neuposlechnu."