O vlku a kozlátku

Chvalitebná věc jest při dětech, když rodičů přikázání zachovávají. Jakož báseň tato oznamuje.

Koza, umínivši, že by na pastvu vyjíti ven chtěla, napomínala kozlátko, aby žádnému neotvíralo ani k sobě koho pouštělo, neb mnoho svobodné zvěři chodí a okolo ovčinců obchází, zda by co sobě mohla uhoniti. A učinivši to napomenutí, šla na pastvu, kde by se poživiti mohla, a nechala kozlátka v chlévě zavřeného. Potom hned, jakž odešla, přišel vlk: ten stoje před dveřmi, přetvářel se a hlas svůj přeměňoval, jako by kozka mečela, a žádal kozlátka, aby mu dvéře odevřelo. Ale kozlátko tomu, hledíc skulinou, porozumělo, že by mátě jeho nebyla, a řeklo: "Já dobře slyším hlas matky mé, ale ty jsi nepřítel můj a hledáš mne podvesti a oklamati, a pod tím vymyšleným hlasem mateře mé žádáš krve mé. Protož klušiž, neb tebe sem nepustím."

Takť, kdož poslouchá naučení starších svých, nemůž než bezpečen sebou býti.