O rukou, nohách a břichu

Kdož svého přítele prozradí, ten sám sobě škodí. Neb žádný bez přátel za nic nestojí, a nic ho sobě neváží; tou měrou jakžto oudové, kteříž v těle jsou, o kterýchž se takto rozpráví:

Že by ruce a nohy na břicho se rozhněvaly, a jemu že by žádné potravy jednati nechtěly, ruce pak podávati nechtěly proto, že by samo nechtělo dělati, než každý čas plné býti, a prazdníc seděti. Z té závisti nechtěly také nic dělati a za několiko dní bříchu níc jísti nedaly. Když pak břicho postiti se musilo, počaly nohy i ruce s jinejmi oudy mdlíti. Porozuměvše toho, chtěly zase břichu jídlo jednati, kteréhož břicho příjímati nechtělo, neb cesty zarostly, žíly zavadly, střeva se skrčila a nemohla se pro zarostlost odevříti. Nemohli oudové žádné moci od břicha přijíti, neb ho bez pokrmův nechali, a tak i spolu zahynuli, neb jsou společné přátelství na různo roztrhli.

Protož učí tato báseň víru přátelskou zachovávati, také v jednom každém stavu služebníkův šanovati, i pánův i v městech. A tudyť všeckny věci zůstanou v jednotě.