Vlk a beránek

„Byl horký letní den. Beránek na výsluní dostal chuť pít a zaběhl si k tůni. Co čert však nechtěl, bloudil vlk v tom kraji, měl prázdný břich a hledal, kde se nají. Aby se zločin podobal však právu, vykřikl: „Kdo ti smělče, dovolil pít čistou vodu z mého napajedla? Tvá hnusná tlama rozvířila jíl, z dna potoka se všechna špína zvedla a já ti za to utrhnu teď hlavu.“ Odpusťte, Vaše Vlčí Excelence, po proudu níž, sto kroků od vás vzdálen, dovolil jsem si pít. Váš pramen není zkalen. Já napajedlům vyhnul jsem se přece.“ „Pak já jsem tedy lhář? Má řeč ti nevoní? Jsi stejně drzí jako předloni. Už tenkrát se mnou začínal sis rvačky.“ „Mně ještě není rok,“ beránek na to plačky. „Pak to tvůj bratr byl.“ – „Já nemám sourozence.“ „Pak to snad tvůj tchán anebo někdo druhý z příbuzných. Nemají jiné věci na práci, ti vaši psi a vaši pasáci, než honit mě, že strachy nedýchám. Teď za všechno mi splatíš místo nich.“ „A moje vina?“ beran tlapy spíná. „Mlč spratku! Je čas obrátit už list. Já nemám chuť teď rozebírat tvé činy. Jsi vinen už jen tím, že mně se chce tak jíst.“ A vlk beránka odvlékl do houštiny.“

„Slabý vždy vinu má – silný je nevinný. Tomu nás dávno učí dějiny.“