Orel a brouk

Orel zajíce honil; ten pak jsa v nouzi o pomocníka, spatřiv brouka, jehož čas jediného poskytl, k němu bral útočiště. Brouk dodav mu smělosti, jak uhlídal orla, an se přiblížil, vyzýval jej, aby od něho neodváděl prosebníka. Orel pak potupiv nepatrnost broukovu, před očima jeho zajíce strávil. Ale brouk od té doby stále zpomínal zlého, číhaje na hnízdo orlovo; a vysedal-li tento kdy, brouk do výšky se zdvíhaje vykuloval vejce a rozbíjel, až orel, vyháněn jsa odevšad, utekl k Diovi (jestiť Diovi posvátný pták ten) a jeho poprosil, aby místa jemu poskytl bezpečného ke hnízdění. Když pak Zeus mu dovolil, aby na jeho vlastním lůně vysedal, milý brouk uzřev to, mrvy kuličku udělav, vyletěl a dostav se na lůno Diovo, tam spustil. Tu Zeus, chtě mrvu setřásti, jak se rozestoupil, nevědomky vyhodil orlovo vejce. A od té doby orlové prý nevysedávají po ten čas, kdy se rodí broukové.

Ta povídka ukazuje, že nemáme nikým pohrdati, uvažujíce, že nikdo není moci tak malé, aby, jsa pohaněn, nemohl se vymstíti.