O hadu, lišce a ježkovi

Had se chtěl pomstíti lišce. "Snad jsi," řekl lísaje se k ní, "ani nikdy neslyšela, jak lahodné a chutné je maso ježčí: na mou víru, ochutnáš-li ho, řekneš, že je jako cukr. Jen na tobě záleží, chtěla-li bys ho dojíti neboť tamhle zrovna přichází ježek, jehož by sis mohla lapit. Vrhni se chutě na něho, nic se neboj jeho ostnů, neboť není růže bez trní" Had ještě ani nedokončil svou řeč, a liška už skočila na ježka s otevřenou tlamou, jako by jej chtěla zhltnout. A tu se ježek rychle skulil do klubíčka i vytvořil ze svého těla jakoby kouli, posázenou ostrými hroty. Liška však, spoléhajíc na to, že se jí dostane sladké pochoutky, kořist nepouštela. Ale čím pevněji svírala ježka, tím hlouběji se jí jeho ostny zarývaly do masa. A proto konečně, nemohouc již snésti bolest, zvolala: "Hněvám se na vás, bohové, že jste stvořili toto nebezpečné zvířecí pokolení! Anebo bych se spíše měla hněvat sama na sebe, že jsem uvěřila řečem toho proradného zeměplaza!"