Kohout, kočka a myška

Mladá myška, která ve světě posud zcela nezkušenou byla, vyběhla si kdysi na procházku, a když se ku své matce vrátila, jala se jí vypravovat, co viděla. „Vylezla jsem na kopec,“ pravila, „jenž stojí na hranicích naší říše, a tu jsem spatřila náhle dvě zvířata; jedno z nich bylo spanilé, vlídné a ušlechtilé, druhé bylo hřmotné a nepokojné, mělo drsný a pronikavý hlas; na hlavě mělo kus červeného masa a po obou stranách jakási ramena, kterými se zvedalo do povětří, jakoby lítati chtělo; ohon mělo jako chochol rozložený.“ Byl to kohout, jejž myška takto své matce líčila, jako by to bylo zvíře nevídané. „Svýma ramenama tloukl se do boků,“ pokračovala myška, „což dělalo takový hřmot a hluk, že jsem se ho lekla a na útěk se dala, proklínajíc ho z celé duše. Kdyby nebylo toho zatroleného křiklouna, byla bych se seznámila se zvířetem, jež tak jemným býti se mně zdálo. Má srst jako my, ale skvrnatou, dlouhý ohon, postavu pokornou, skromný pohled, ačkoli mu oči svítí. Zdá se mně, že má mnoho náklonnosti k myším, neboť i jeho uši podobají se velmi ušim našim. Právě jsem chystala se přistoupiti k milému tomu zvířeti, tu však onen křikloun z plna hrdla se rozkřikl a mě zahnal.“

„Milé dítě,“ odvětila matka, „ono tiché, mírné zvíře jest kočka, která pod laskavou tváří skrývá nejzuřivější zášť proti celému našemu rodu. Ono druhé zvíře ale nám nikdy ani nejméně neubližuje, ba snad nám ještě někdy poslouží za lahůdku. Co se kočky týče, ta námi tloustne. Střež se, pokud živa budeš, soudit o tvorech jen podle vzezření jich.“