Liška a čáp

Paní kmotra liška uhodila se jednou přes kapsu a pozvala si pana kmotra čápa na oběd. Hody byly skrovné a bez dlouhých příprav, předložilať liška čápovi řídkou polévku na mělkém talíři. Čáp svým dlouhým zobákem ani kapky nabrat nemohl, liška však mezitím, co čáp marně jísti se pokoušel, vylízala talíř jazykem svým dočista.

Čáp takto ošálený mrzel se velice. Aby lišce stejnou měrou odplatil, pozval ji k sobě na hostinu. „Ráda přijdu,“ řekla liška, „neboť s přáteli ráda se pobavím bez ostychu.“

V pravý čas dostavila se s chutí velikou; již u vchodu ji zarazila vůně lahodná, i chválila hostitele a jeho zdvořilost. Brzy přinesl čáp pokrmy, však nastojte! v láhvích s hrdly uzounkými, která jen tenký zobák čápův propouštěla. Nic nezpomohla lišce lest i obcházení a vyskakování, musela se dívat, kterak domácí pán pohodlně z láhve pěkné kousky vybíral a pojídal. Zahanbena a hladova odešla se sklopeným ohonem.