O lvu, kanci, bejku a voslu

Moc kdož potratí, tenť také má vysokomyslnost svou s sebe složiti, aby ode všech trestán nebyl. Jakož tato fabule aneb rozprávka oznamuje.

Lev, pro mnohá svá léta již jsa nestatečný, že i na své síle velmi zemdlen byl, tu přišel k němu kanec, slině se a zuby klapaje, a těmi škodu sobě učiněnou jemu odplacuje. Bejk trkal ho a ranil voběma rohy. Vosel pak, vida ho již zemdleného, a an k ničemémuž není než ležeti, věda, že prvé nepřítelem jeho byl, udeříl ho velmi tuze nohou v čelo. Lev, vzdechši, řekl: "Když jsem já při své síle a mocí byl, tu jsem živ byl u veliké cti, všem hrozný jsem byl, a všecka zvířata se mne bála, a kdož jedné na mne zpomenul, každý se mne zhrozil. Zase jsem mnohým dobrotivý byl, kterýchž jsem ničímž neurazil, ale pomoc jim učinil: ti již všickni proti mně se zakyselili. A jakž mé síly a moci zbaven jsem, tak všeckna má čest s ní pominula."

Tato báseň napomíná a učí mocnější, aby při své mocí dobrotiví a přívětiví byli, aby nižádná pomsta po vykonání mocí na ně nepřišla.