O větru a džbánu

Nešťastný jest člověk ten a často upadá v světskou hanbu a škodu, kterýž svou vysokomyslností vyšní a urozenější, nežli sluší a místo toho jest, jakož se na oko vidí, býti chce.

Času jednoho hrnčíř udělal hliněný hrnec a postavil jej na vítr, aby sechl a tak aby snadnější k vypálení byl. I přišla nějaká bouřka a vítr veliký s deštěm se strhl; i tázala se hliněného hrnce, co by byl a kterak mu říkají? I zapomněl jest a nemyslil již, aby hliněný a z měkké země byl, i řekl: "Já jsem džbán, neb mistra mého ruka rozličným točením mne vytočila a vyformovala, abych džbánem byl." I řekl bouřlivý vítr k němu: "Až do této chvíle džbánems byl, ale již se musíš rozplynouti, rozpuštěným a rozmoklým blátem býti, aby[s] poznal, že tvé udělání jest z vody a z hlíny." A ihned rozplynul se džbán a byl blátem jako prvé."

Ten příklad učí lidi v jejich stavu zůstávati, nebo to jméno, jsi-li urozený, snadno se dochází, ale zle se drží, aby mělo mocnej býti. Protož jedenkaždej pomysl sám na sebe, neb mnoho o tom psáti jest věc nenávisti plná, protož lépe mlčeti.